Stats counter, realtime web analytics, heatmap creator
Chci vyhledávat v:

Máme pro vás rozhovor s hercem a muzikantem Václavem Koptou, který nám vyprávěl o účinkování v nové hře Dvě noci na Karlštejně, která měla v záři premiéru v pražském Divadle Kalich a také nám prozradil svůj recept na dlouhodobý vztah.

vakop3

Jste muzikant, ale i televizní, filmový a divadelní herec. Kterou z těchto svých profesních aktivit upřednostňujete?

Kdybych některou z nich upřednostňoval, nedělal bych toho tolik a zabýval bych se jen tou jednou činností. Kromě zmíněného jsem se také velkou část života věnoval a stále věnuji psaní písňových textů a vždy, když jsem v největším zápřahu, točím třeba dva seriály a mám dvacet pět představení za měsíc, tak si říkám, jestli by nebylo lepší vydělat si právě jen tím psaním a „od stolu". To by ale asi byla škoda, takže to takhle plichtím jako Ferda Mravenec.

Berete to tedy tak, že si u jedné aktivity můžete odpočinout od té druhé?

To ne, ono je té práce tolik, že si neodpočinu ani u jednoho. Momentálně jedu na plno, točím film, dokončil jsem seriál Taxikář a mám za sebou dvě premiéry v Divadle Kalich a Divadle Viola. Prostě jedu na takovém šíleném tobogánu, který nemá brzdy, a jen čekám, kdy mě to vyplivne a kde. Že bych odpočíval hraním od textování a naopak se tedy říct nedá. Když mám čas a měl bych odpočívat, tak spíš naopak píši nějaké písničky, které dlužím kamarádům.

vakop2

Máte zkušenosti z velkých i komorních scén. Jsou Vám menší divadla, jako je Divadlo Kalich, příjemnější? Užíváte si kontakt s diváky?

Ano, jsou mi příjemnější a po letech strávených v Semaforu je to vlastně taková moje doména. Představení Dvě noci na Karlštejně, které hrajeme v Kalichu, je výborná konverzační komedie od Petra Kolečka, skvěle s diváky rezonuje a musím říct, že ten kontakt si užívám. To, že se mohu divákovi podívat do očí a není mezi námi třicet metrů prostor, eventuálně ještě orchestřiště. Myslím si, že pro herce je to takhle mnohem záživnější.

Hra Dvě noci na Karlštejně je trochu „divočina", jak jsme ostatně u Petra Kolečka zvyklí. Když jste poprvé četl scénář, co jste na něj říkal?

Já práci Petra Kolečka znám a v něčem jsem dokonce již dříve účinkoval, například v Okresním přeboru, na kterém se také podílel, takže jsem věděl, že když Kolečko přinese svou hru, člověk nemůže očekávat, že to bude jemná satira nebo že to bude něco jako Vrchlický. Naopak se dalo předpokládat, že tam bude vysoká míra nadsázky. On má fantastickou schopnost psát velmi vtipné dialogy, nebo jak se dnes říká „hlášky", a přesně to v té hře je. Také jsem se těšil, že představení bude v režii Davida Drábka, protože oni dva na sebe výborně slyší a skvěle se doplňují. Kolečko navíc není ješitný autor, který lpí na každém slovu, takže naše kreativita nebyla ničím omezována a řadu věcí jsme si tam dodali, samozřejmě s jeho laskavým svolením. Výsledkem je vlastně takový konglomerát našich improvizačních schopností a prací těchto dvou podle mě velice talentovaných tvůrců.

vakop1

Jak jste již zmínil, momentálně jste pracovně dost vytížený. Jak tedy vůbec vypadá Váš běžný den?

Já jsem člověk, který dlouhé roky pracoval jen v divadle, pak jsem tu a tam něco napsal, ale vše fungovalo takovým poklidným způsobem. Posledních deset let se to ale tak nějak rozjelo a zrychlilo. Točí se třeba od sedmi ráno, takže někdy vstávám pěkně po páté hodině. Pak se mi třeba stalo, že jsem točil půl dne Ulici, potom jsem přejel do Holešovic na čtyři obrazy Ohnivého kuřete, jel se domů rychle převléct, nasedl jsem zpět do auta a tradá do divadla.
Takhle nějak vypadají ty nejhorší dny, kdy se všechno sejde a nejde to udělat jinak. No a pak jsou takové běžné herecké dny, kdy se ráno vstane, od deseti do dvou je zkouška v některém divadle, pak třeba stihnete zajet domů na oběd a okolo páté zase vyrážíte zpátky do divadla, kdy u muzikálů musíte stihnout zvukovou zkoušku. Večer se otevře opona, hraje se, no a pak se musíte třeba ještě do noci učit texty, pokud máte další den natáčení. Je to prostě celkem náročný výrobní proces. Rozhodně to není tak, jak si někteří myslí, že někde chvilku šaškujeme, dostaneme za to zaplaceno a máme vystaráno. Je to poměrně tvrdá řehole, ale to je moje vlastní volba, takže nemá smysl, abych si stěžoval.

S Vaší manželkou jste spolu od sedmnácti let. Jaký je Váš recept na takový dlouhodobý vztah?

Mnohokrát jsem od svých známých, kteří prošli rozvodovým procesem, aby se pak znovu oženili, slyšel: „Ježiši, proč já jsem to dělal, vždyť ono je to úplně stejný!" Včetně všech hádek a krizí. Když totiž opadne to nadšení a takové ty pomíjivé vášně, tak si člověk uvědomí, že třeba pohřbil něco, co pracně dlouhé roky budoval, a že to, do čeho se pracně dostrkal, do toho nového vztahu, třeba vůbec nenaplňuje jeho představy. U některých pánů v mém věku se k tomu navíc přidává taková ta trapná snaha překonat krizi středního věku různými medikamenty a návštěvami salónů krásy, takže z toho vzniká koktejl nesmírné trapnosti, která mi u chlapů připadá nedůstojná. Marná sláva – tu zubatou stejně nepředeženete, ona ví své. A když si představím, že bych ten jediný klid, který v mém životě mám, a to je zázemí doma, rozboural, abych si mohl hrát na mladého playboye a tisknout někde pod stolem kolínka mladé tanečnici, tak se na to raději vybodnu, protože vím, jak by to dopadlo. Dlouhodobý vztah vyžaduje mnoho trpělivosti a tolerance, a především člověk musí vědět, čeho si vážit, což já dávno vím a doufám, že moje žena to ví také, jinak by se mnou nevydržela. Je docela fajn, i po těch letech, jít spolu třeba večer na pivo. To považuji za největší benefit, že nemám pocit, že bych musel utíkat z domova. Vážím si toho, když můžeme být spolu. Takže to je asi to nejcennější - mít chuť jít s manželkou na pivo, to je alfa a omega dlouhodobého vztahu. (smích)

 

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

bnr IB2016 GIF 300x300 01

 bej16 300x300